NO FATE je samostatná výstava bruselského umělce Tristana Gaca. Ten představuje nový soubor děl, v němž se kresby barevnou tužkou setkávají s futuristickými rámy. Inspirací se stala scéna ikonické noční můry Sarah Connorové z filmu Terminátor 2, přičemž výstava se soustředí na motiv květin zasazených do pozadí zkázy. Díla zachycují pomíjivý okamžik katastrofy i její bezútěšné následky a rozvíjejí vizuální imaginaci připomínající science fiction apokalypsu.
Jak je pro tvorbu Tristana Gaca typické, projekt propojuje digitální kompozici s fyzickým řemeslem a citlivě převádí 3D modelovaná prostředí do reálného prostoru. Spojením technologické preciznosti a organických forem se instalace rozvíjí jako zátiší not-so-futuristic post-blast krajiny, prostoupené latentní hrozbou.
NO FATE
Název výstavy No Fate vychází ze slov, která Sarah Connor vyryla kapesním nožem do dřeva stolu ve filmu Terminátor 2. Tento nápis představuje jedinou hmatatelnou stopu noční můry, která se jí právě zdála: V ní zpoza plotu pozoruje idylické dětské hřiště, a ačkoli cítí blížící se katastrofu, nedokáže na děti zakřičet ani plot překročit. Bezhlesně tak zaryje prsty do pletiva, zatímco vše kolem pohltí jaderná exploze: těla i předměty hoří, scvrkávají se a vybuchují, dokud se z hrdinčiných paží, prsty stále zaklesnuté v plotě, nestanou holé kosti a nerozpadnou se v prach.
Tato zdánlivě přehnaná hollywoodská vize konce světa byla odborníky z Federal Testing Nuclear Labs překvapivě označena za „jedno z nejpřesnějších vyobrazení jaderného výbuchu, jaké kdy bylo pro film vytvořeno“. Pokud jednou nastane jaderná apokalypsa, mohla by vypadat právě takhle. Od dob studené války ovládá jaderná exploze populární imaginaci jako nejpravděpodobnější příčina budoucího zániku lidstva: jednorázová, náhlá událost, která přichází několik vteřin poté, co palec někoho mocného stiskne pověstné červené tlačítko. Jak však naznačuje nejnovější série prací Tristana Gaca, apokalypsa není rychlá ani lineární. Spíše připomíná sen Sarah: když se věci rozpadají, čas se natahuje a houstne, a minulost i budoucnost se stáčí do jediné spirály. Apokalypsa jako událost přinášející „konec“ se tak rozpouští v repetici: budoucnost sice známe, ale přesto ji nelze změnit.
Podobně cyklický vztah ke konci dějin, jako nevyhnutelně opakované smyčce civilizační sebedestrukce, byl přítomen již v umělecké imaginaci romantismu, kde se strach ze zkázy lidstva rodil v reakci na fatální sílu dýmu a oceli modernity. Romantické pojetí cyklického času bývá často stavěno do přímého protikladu k představě neomezeného pokroku, která dodnes pohání technokapitalistickou realitu algoritmických podob vládnutí: Zatímco CEOs sní ve svých kryogenních komorách o nesmrtelnosti, dnešní romantikové přijímají smrt jako nezbytnou podmínku života.
Nevyhnutelnost konce veškerého pomíjivého života stojí v centru žánru vanitas obrazů memento mori, na nichž se lidská lebka často objevuje vedle hnijícího ovoce nebo uvadajících květin. Právě v tomto smyslu můžeme číst „lebku“ Terminátora v sochařsky pojatých rámech Tristana Gaca a budoucí květiny, které raší z popela světa, jenž se věčně znovu zmítá v plamenech. Florální motivy chryzantém a pampelišek, které se v umělcově tvorbě opakují dlouhodobě, tak představují vanitas naší současné časové smyčky, memento mori v éře generativních strojů a automatizovaných krajin. Na vystavených kresbách, vytvořených prostřednictvím Gacovy charakteristické metody postdigitální integrace 3D renderů do detailní a pracné kresby barevnou tužkou, však po noční můře exploze nezůstávají kosti, ale právě květiny. Namísto prstů Sarah svírají jejich stonky pletivo se nepoddajností a krásou přírody, která se vždy dokáže znovu vynalézt – ať už s člověkem, anebo bez něj.
Katastrofa zde není konečnou událostí, ale opakovaně obývaným stavem, ranou, kterou linearita nedokáže zhojit a která se stále znovu rozevírá. Slovo „katastrofa“ je ostatně etymologicky odvozeno „od hvězd“ (latinsky dis-astrum), a naznačuje tak dezorientaci astronomického formátu – spíše strukturální ztrátu opory než pouhé zoufalství. Možná že právě ti, jejichž srdce má romantické sklony, dokážou podobně čelit i ponurým skutečnostem dneška: nacházet dočasnou oporu v krajině, která neslibuje, že místa, kde byly obnaženy kosti, vždy obrazí květy. Ale stát se to může.
Tristan Gac (1990, Réunion, Francie) absolvoval v roce 2014 studium na École des Beaux-Arts d’Angers, kde rozvíjel kresbu jako základní médium své tvorby. Po rezidenčním pobytu v Paříži v roce 2017 se jeho praxe posunula směrem k sochařství a práci s 3D softwarem: propojení digitálních a fyzických procesů dodnes tvoří jádro jeho uměleckého přístupu. Od roku 2018, kdy se přestěhoval do Bruselu, intenzivně spolupracuje s umělci a hudebními labely místní klubové scény, pro něž vytváří výstavy mimo galerijní prostory, scénografie a vizuální materiály. V posledních letech rozšířil své experimenty o práci se dřevem a 3D tiskem, které využívá k tvorbě vlastních konstrukčních rámů pro své kresby. Jeho díla byla představena na řadě skupinových výstav a v nezávislých uměleckých prostorech napříč Evropou.
text: Jiří Sirůček a Noemi Purkrábková
technické a produkční zajištění, kurátorská spolupráce
Jan Bražina, Marie Vařeková
